Archiv rozhovorů
Renáta Sedláčková
sběratelka a podporovatelka umění
Jak vše vůbec začalo?
Moje láska k umění a ke starým věcem začala přes povolání mého manžela. Je stavař a chuť budovat a tvořit se přenesla i na mě. Chtěli jsme „chalupu“ v Praze, což nebylo úplně reálné a tak jsme hledali nějaké kouzelné místo blízko hlavního města. Volba padla na tvrz Třebotov. Tvrz byla původně zemanská usedlost, sídlily zde měšťanské i šlechtické rody. Posledním českým pánem byl Jan starší Ledčanský z Popic, který o třebotovské panství přišel konfiskací po stavovském povstání r. 1622. Novými pány se stali Fliessenpachové, ale roku 1630 ji prodali Zbraslavskému klášteru. Cisterciáci ji využívali jako opatskou rezidenci a faru až do prodeje r. 1978 státu. My jsme ji koupili roku 2000 a s nadšením začali rekonstruovat. Manžel si vzal na starost budovu samotnou a já interiéry.
Říkáte, že tvrz byla totálně zdevastovaná, vyhořelá. Co jste tu vzkřísili z popela?
V kuchyni byla jen pec s udírnou a v kapli se zachovala barokní výmalba, která patrně sloužila jako dámský budoár poslední majitelky Kateřiny z Fliessenpachu. Vše jsme museli opravit, zrenovovat a znovu zařídit.
To asi nebylo vůbec jednoduché.
Máte pravdu. Abych rozeznala starožitné věci od replik, začala jsem studovat. Vše mne zajímalo a snažila jsem se proniknout do jednotlivých témat. Navštěvovala jsem Střední odborné učiliště umělecko - řemeslné, obor starožitník, sběratel. Poté jsem absolvovala Rudolfínskou akademii, obor starožitník a nyní studuji muzejní propedeutiku při Asociaci muzeí a galerií.
A jak jste své znalosti využila v praxi?
Můj první záměr bylo pozlacovat, což jsem si splnila. Zlatila jsem barokní sochu Jana Nepomuckého, která nyní stojí v kapli na našem oltáři. Na nádvoří jsem u soch pozlatila kovové svatozáře, také jsem zlatila a vůbec restaurovala mnoho obrazových rámů.
Přizvala jste si ke spolupráci i nějaké jiné ženy-restaurátorky či výtvarnice?
Tak například paní Alena Bělohradská nám polychromovala sochy, též Magda Štorkánová- Kracíková. Paní Magda nám malovala i obraz podle F. X. Margolda do starého oltářového rámu. Jedná se o výjev z Chrámu sv. Víta. Také jsme na tvrzi Třebotov vystavovali její mozaiková díla, kterými se nyní profesionálně zabývá. Podporujeme i další současné umění. Momentálně vystavujeme výtvarná díla Jany Šárové. Na zahradě je umístěná plastika s názvem Fília od Blanky Matragi, u které pořádáme svatební obřady.
Vím o Vás, že sbíráte nočníky a toalety.
Ano, s manželem vlastníme největší sbírku nočníků a toalet na světě. Převážnou část kolekce, cca 2000 kusů, můžete shlédnout v našem Muzeu historických nočníků a toalet ve Vyšehradské ulici v Praze.
To je úctyhodná sbírka. Jak vás napadlo sbírat právě předměty na toto téma?
Na tvrzi máme velmi starý prevét a vedle je barokní přístavba, kde byla latrína. Začali jsme mapovat, jak se v historii nakládalo s exkrementem a jaké předměty k tomu lidstvo používalo. Manžel dokonce na toto téma zpracoval vědeckou práci.
A jaké máte plány do budoucna?
Vším, co dělám teď, vlastně ovlivňuji svou budoucnost. V současné době se zabývám především svatbami na tvrzi Třebotov a kurátorskou a řídící činností muzea. Mám velkou výhodu, že se díky těmto aktivitám setkávám se samými pozitivně naladěnými lidmi a to mi hrozně dobíjí energii. Tu pak mohu věnovat dalším počinům, jako jsou krátkodobé výstavy uměleckých děl na tvrzi nebo chystané knize o sbírkových předmětech našeho muzea. Nechci ale ustrnout, proto jsem se rozhodla pro studium Vysoké školy ekonomie a managementu. S manželem často spolupracuji při realizaci jeho projektů, proto se mi toto zaměření bude mimořádně hodit.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám mnoho úspěchů ve Vaší práci.
Francesca hraběnka Pilati von Thassul
Paní hraběnko, pocházíte ze starého italského šlechtického rodu. Prosím, prozraďte nám něco více o svých předcích.
Moje rodina je velmi stará a má řecké kořeny. Dějiny rodu spadají až do Římské říše a ještě hlouběji do historie. Ve 12. století přišli moji předkové z ostrova Rhodos na jih Itálie. Organizovali křižácké výpravy pod hlavičkou řádu sv. Jana v Jeruzalémě (dnes nazývaný Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě). Rytířský řád byl odměněn více hrabstvími v Apulii, Abruzzii a Campanii. Do roku 1955 byl v majetku fideikomisu rodu opevněný palác Filo („ Castello dei Conti della Torre) v centru města Torre santa Susanna. Proto je moje jméno Francesca Filo della Torre hraběnka Pilati von Thassul zu Daxberg.
V roce 1950 mohli Italové vlastnit jen 300 hektarů půdy. My jsme měli tisíce a tisíce takových hektarů a tak jsme museli vše podstoupit státu. Náš majetek náhle zmizel. A tak se stal po letech z našeho rodového zámku hotel díky iniciativě nového vlastníka, rodiny průmyslníků z jižní Itálie, která zámek od obce koupila. Pokud vím, můj otec Hector a jeho čtyři bratři se vzdali pod známými okolnostmi až v roce 1955. Co zůstalo, darovali obci. Já osobně jsem přišla z Německa, kde jsem tehdy žila, poprvé do města Torre santa Susanna v roce 1986, kde jsem byla slavnostně přijata. Náhodně jsem potkala ve Frankfurtu delegaci z města Torre santa Susanna, která tady pořádala pašije ve Svatém týdnu. Nikdo z města nevěděl, že rodina ještě existuje! Obyvatelé byli upřímně radostní, že se konečně někdo od roku 1955 ukázal a navštívil je. Od té doby je několik členů mé rodiny s nimi v kontaktu.
Kdo Vás naučil chápat a milovat umění?
Narodila jsem se v Neapoli, v hlavním centru sicilské oblasti, zvané Magna Grezia (latinský název znamenající velké Řecko, jehož územím byly řecké kolonie pobřežní oblasti jižní Itálie, které sahaly na sever až po Neapol a Cumae). V šesti letech jsem přesídlila do Francie. Můj otec, námořní voják, byl vyslán do Paříže jako reprezentant italského státu při založení NATO. Škola ve Francii probíhala celý den, o víkendu jsem trávila čas na internátu. Vyučování probíhalo ve francouzštině. Mluvila jsem lépe francouzsky než italsky. Můj první jazyk byla němčina, pak francouzština a nakonec italština, ačkoli by to měla být moje mateřština! Můj otec nechtěl, abych dále studovala, podle jeho mínění jsem se měla vdát, jako to udělala moje sestra. Moje odpověď byla, že si nejprve vydělám peníze na své univerzitní studium. Pracovala jsem v obchodě se starožitnostmi a potom na dalších zajímavých místech a tím jsem studovala déle než normálně.
Moje matka, hraběnka ze starého neapolského rodu, byla povoláním architektka. Byla první ženou studující architekturu na univerzitě v Neapoli. Později pracovala jako architektka až do svých devadesátin. Pěstovala ve mně pozitivní vnímání umění a kultury. Již od raného dětství mne zahrnovala určitými znalostmi a speciálním estetickým přístupem k umění, tady jsem měla možnost smět s ní zažívat restaurování určitých kulturních objektů, jít tzv. až pod kůži. V létě žila moje matka v paláci Cajanello ve městě Teano, v oblasti benediktínského kláštera Monte Cassino. Během druhé světové války byl klášter bombardován a náš palác Cajanello, kam se nastěhovalo komando, byl téměř totálně zničen. Mé matce se podařilo zachránit tři čtvrtiny zařízení, patřící naší rodině. Nechala předměty restaurovat a tím mne naučila mnoho o nábytku, zařízení, stylu a slozích. Dnes se nachází tento nábytek na barokním zámku v Riegersburgu a je možné si ho prohlédnout.
Váš zámek i hrad jsou citlivě udržované a inspirující pro mnoho lidí. Navrhujete si sama interiéry nebo si necháváte radit od odborníků?
Tady jsem se hodně naučila od své matky, která byla interiérovou architektkou, dělám si velmi mnoho vlastních instalací. Dále mám další denní činnosti od tlumočení po marketing přes péči o odborníky, kteří restaurují předměty a také provázím zámkem.
Zasloužila jste se o podporu umělců v mezinárodním měřítku. Jak Vás napadlo sbírat a podporovat umění?
V roce 1993 jsme restaurovali barokní zámek Riegersburg. Částečnou pomoc jsme obdrželi od státu ze strany spolkové země při příležitosti zemské výstavy, která byla u nás tehdy konána pod názvem „Familie Ideal und Realität“. Poté jsme museli prostředky smysluplně a účelně využít na podporu samotné budovy. Budova sloužila v čase svého lesku jen k reprezentačním účelům a tak bylo nyní možné zřídit jen muzeum. Kvůli ochraně památek se nemohly provádět v zámku žádné velké změny. Zámek se sestával jen z únikové cesty od přepychových salónů, která vedla zprava doleva od přepychového schodiště. Mohlo by se tedy pohodlně vést hospodářství tak, jak to dnes dělá snad jen více v podobných postupech hlava státu! Myšlenka upotřebení změnila potom celkem náhodně překročení hranic při realizaci uměleckých výstav! Více ale dále tady dole! Zámek byl vystavěn v cechovní oblasti na přelomu 13. a 14. století (první zmínka pochází z roku 1363) na pilotech a leží mezi dvěma jezery. S tím je spojená neustálá údržba budovy a sanace.
Naše první návštěvnická výstava se konala u příležitosti jubilejní výstavy umělce Hermanna Walenty z Waldviertlu (severozápadní část rakouské spolkové země Dolní Rakousko). Byla velmi pěkná, ale my jsme pochopili, že ve 13 salonech patří vystavovat více umělců malujících rozdílným způsobem, ale společným uměleckým směrem. Pak jsem potkala paní Dr. Cornelii Eibl, z Muzea malíře Ernsta Fuchse, která mi doporučila vystavovat nejen rakouské umělce, ale i české. Tak jsem je přibrala a výstava v roce 2004 překročila hranice v oblasti surrealismu a umění fantazie s prezentací od malíře-šlechtice Ernesta Fuchse, který nás podporoval svými radami. Začali jsme spolupracovat na Vysočině s Muzeem Jihlava. Později jsme měli společnou práci s Umělecko-průmyslovým museem v Praze. Pozvala jsem také ke spolupráci známé české umělce, jako například Lubo Kristka a on, jako Ernst Fuchs, mne podporuje radami i skutky týkající se umělců jeho země. Nyní máme dva kurátory, jednu kurátorku pro rakouské a německé umělce, Mgr. Hanno Karlhuber a jednu pro české umělce, paní Ivetu K. Pavlovičovou, Ph.D. Tady znám sama osobně každého umělce, starám se také o ty, kteří přicházejí z dalších zemí a dokonce o sběratele, kteří nám poskytují díla. Náš zámek není galerie, nýbrž muzeum a našimi zákazníky jsou v první řadě turisté. Ukazujeme tak raději figurativní umění namísto abstraktního a specializujeme se na umění fantazie, surrealismu, umění magické a vídeňskou školu. Budeme se také zabývat mimořádnými tématy. Po komentářích návštěvníků, které stojí v návštěvnické knize, si myslíme, že jsme si vybrali správnou cestu.
Co Vás osobně velmi těší?
Těší mne, že jsme vytvořili zde v Riegersburgu základ mezinárodní platformy, kde se mohou potkávat jednotliví umělci se svými zahraničními kolegy v podobném uměleckém směru, kde proslulí mistři podporují mladé umělce, kteří se právě objevili na umělecké scéně. Hlavní věc je dobře malovat, ať je to samouk nebo akademický malíř, to u nás nehraje žádnou roli! Někteří umělci chtějí vystavovat jen sami, protože se obávají, že nejsou dost dobří, když se potkají s jinými, jiní chtějí být zastupováni jen galeristy. Já chci, aby zde pracovali všichni společně a společně vytvořili síť, která bude všem sloužit, protože každý může někoho dalšího doporučit sběrateli nebo galeristovi. Při vernisáži vystavuje 50 umělců a většinou polovina, kteří se zde poznají, se zase potkají a vznikne tak důležitý svátek umění pod záštitou televize a médií, kam přijde 500 lidí, zde v barokním zámku Riegersburg, stráví krásné odpoledne.
Jako mecenáš umění jste byla poctěna
Ano, obdržela jsem od prezidenta Rakouska pana Dr. Heinze Fischera Kříž cti pro vědu a umění, který mi byl udělen výjimečně v domě v barokním zámku Riegersburgu prostřednictvím paní velvyslankyně Dr. Margot Klestil-Löffler, tehdy o Velikonocích. U předávání velvyslankyní v České republice chtěla být moje 90-letá matka a tak také mohla!
Také jsem obdržela cenu Rudolf II. od Masarykovy akademie umění v roce 2006, založenou paní Charlottou Kotík. Cena mi byla předána slavnostně v Praze, prostřednictvím presidenta této akademie, panem Karlem Kučerou.
Vaše konání je úžasné. Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám mnoho dalších krásných uměleckých setkání.
Hraběnka Mathilda Nostitzová
Největší radost mám, když můžu pomoci druhým
Mathildo, celý život jste velmi aktivní. Jak to vůbec všechno začalo?
Od osmnácti let jsem musela hodně pracovat. Po odchodu z tehdejšího Československa v roce 1948 nám nezbylo nic a tatínek byl nemocný. Vystudovala jsem v Německu hotelovou školu a moje první práce byla operátorka telefonických hovorů v hotelu. Jediná z personálu jsem uměla francouzsky, a tak jsem se starala o francouzsky mluvící hosty. Pak jsem pracovala u Lufthansy, byla jsem novinářka, později jsem pracovala pro dvoje noviny. Pracovat pro tisk bylo zajímavé. Další moje životní etapa začala po sňatku s italským diplomatem Mariem Quagliottim. Ženy diplomatů jsou také stále na cestách, pomáhají svým mužům s organizací a propagací.
Co Vás zajímalo nejvíce?
Dosáhnout něčeho, co pomůže lidem. Řeknu vám pár příkladů: v Anglii jsem organizovala kreslení dětí, jejichž práce šly do aukce a výtěžek byl věnovaný organizaci UNICEF. V Japonsku jsem podpořila svými nápady vždy nějakou akci. Japonci jsou velmi spolehliví. Také jsem se osobně poznala s Matkou Terezou, ženou, která neuvěřitelně pomáhala druhým. Stačilo, abych požádala, že potřebuji hračky, a dostala jsem je. Jindy jsem vyhlásila, že potřebuji šaty, a oni je přinesli. V Japonsku jsme pobývali mezi lety 1984 až 1988. Bylo to pěkné období. Měli jsme víkendový dům u jezera, dvě až tři hodiny jízdy od Tokia. Velmi rádi jsme tam odpočívali. Jednou jsem tam našla na ulici opuštěného psa. Měl červené oči a vypadal jako liška. Ujala jsem se ho. Později pomohl malému handicapovanému chlapci, který ztratil řeč, když mu umřel dědeček. Po setkání s tímto psem začal chlapec opět mluvit.
V Norsku, kde jsme také žili, jsem se osobně seznámila s nejlepším cvičitelem psů pro zrakově postižené. Když jsem přijela sem do Prahy, to už bylo po sametové revoluci, začala jsem využívat norské kontakty. Pozvala jsem několik lidí do Norska, aby se naučili výcviku psů a vyvarovali se chyb, které při budování výcvikového střediska mohly přijít. Podařilo se to, v roce 1997 jsme s Rotary clubem takové středisko v pražských Jinonicích vybudovali.
Ještě o něco dříve, v roce 1993, jsem poznala pana Luboše Krapku na koncertě, jehož výtěžek šel na podporu nevidomých. Začali jsme velmi brzy spolupracovat a od té doby pořádáme koncerty, jejichž výtěžek je určen pro zrakově postižené. Je pro mne důležité, aby jeden slabozraký či nevidomý sólista byl z Čech a druhý ze zahraničí. Chci, aby lidé věděli, že i člověk s takovým postižením může dosáhnout velkého úspěchu. Dříve jsem tyto koncerty pořádala ve Španělském sále Pražského hradu, nyní ve Stavovském divadle. Jsem patronkou nevidomých v České republice a v Sultanátu Omán.
Také vydáváme každý rok kalendář na podporu našeho Nadačního fondu Mathilda. Kdo by měl zájem, může si ho koupit na webové adrese www.mathilda.cz, přispěje tím na dobrou věc.
Ráda pomáháte lidem, ráda jste ve společnosti. Někdy však člověk potřebuje relaxovat. Máte své oblíbené místo v Čechách, Itálii či někde jinde na světě, kam se ráda vracíte?
To je těžké říci. Byla jsem šťastná, že jsem mohla být na místech jako Japonsko, Norsko, Omán. Na každém místě jsme byli alespoň čtyři roky a byli jsme tam rádi. Také v Anglii jsme žili několik let. Miluji Prahu, Řím, řecké ostrovy a italské Alpy. Ale narodila jsem se v Plané u Mariánských Lázní a část mého srdce patří stále tam.
Váš rod se zapsal do českých dějin velmi výrazně. Vyprávějte nám o předcích, kteří byli pro Vás inspirací a proč?
Nesmírně si vážím mého pra pra pra pra pradědečka Františka Antonína Nostitz - Rienecka. On chápal, že umění, kultura a hudba je součástí lidského bytí. Nechal postavit divadlo, pozval do Prahy Wolfganga Amadea Mozarta, aby se Pražané mohli těšit hudbě. Budova Nostitzova, dnes Stavovského divadla, je věnována Patriae et Musis - Vlasti a múzám. Devět múz jsou bohyně ochraňující jednotlivé kulturní oblasti - hudbu, tanec, divadlo, historii, astronomii, poezii a další.
Mezi Vaše předky se řadí i výtvarně nadaná hraběnka Marie Nostitz - Rieneck. Zkuste nám její osobní kouzlo trochu přiblížit.
Byla to moje teta. Žila u nás na zámku v Plané, byla velmi skromná a my děti jsme ji milovaly. Hrála si s námi, věnovala se nám. Jednou jsem jí musela sedět modelem, když chtěla namalovat Pannu Marii. Měla jsem složené ruce a ona je kreslila, malovala i plášť, který jsem si oblékla. Seděla jsem modelem hodiny a hodiny. Byla členkou společnosti Anglické slečny. Tahle společnost stále existuje i zde v Praze. Po odchodu z Československa odešla do Rakouska, kde byla sekretářkou prvního syna Ferdinanda d´Este.
Plánujete výstavu kreseb a maleb této dámy. Na co se můžeme těšit?
Návštěvníci zde uvidí krajiny, portréty, zátiší, mohou se také těšit na zámecké interiéry. Připravujeme také krásný katalog.
Jak Vás napadlo obrazy vystavovat?
Když jsem byla v Ománu, dostala jsem od jednoho člověka obrazy, údajně mé maminky. Poznala jsem, že to nemalovala maminka, ale teta. Příští návštěvu v Praze jsem začala pátrat po dalších dílech a dostala jsem se až do zámku v Hořovicích, kde jsem našla prvních šest obrazů.
Kde můžeme výstavu vidět?
Díla budou vystavena v hořovickém zámku od 1. srpna do 31. října roku 2013.
Na co se těšíte v nejbližších dnech?
Vychází další kalendář, jehož prodejem podporujeme náš Nadační fond Mathilda, dále se těším již na zmíněnou výstavu, na jarní koncert ve Stavovském divadle a také se nemůžu dočkat, až si lehnu k moři… (smích).
Jsme sdružení žen v umění, které se snaží pomoci umělkyním v České republice napříč všemi obory, snažíme se zviditelnit tyto ženy. Co byste těmto ženám - umělkyním vzkázala?
Pokračovat! Pokračovat! Spolupracujeme s vámi již třetím rokem na aukci pro nevidomé a současně podporujeme i ženy umělkyně. Mám z toho velkou radost.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor s Evou Jiřičnou
architektkou
Jste uznávanou světovou architektkou, máte za sebou řadu vynikajících projektů, jste držitelkou nejprestižnějších ocenění o jakých může každý architekt jen snít. Vaše začátky jsou však v tehdejším Československu, na Architektuře při ČVUT a na AVU. Jistě si ceníte znalostí, které jste tady získala. Jak si vedou čeští studenti v porovnání se světovou konkurencí svých vrstevníků?
Vždy jsem podporovala české studenty a studentky. Jsou neobyčejně úspěšní. Já jsem je podpořila tím, že jsem je doporučila k některým kolegům jako jsou např. Norman Foster nebo Zaha Hadid , vždy to mělo ohromný úspěch. České školy jsou pořád dobré. V Anglii je to těžké, školy jsou víc teoreticky zaměřené, u nás se snažíme ve výuce o pochopení daného problému, výuka je stavěna na pevnější bázi.
Jaký je rozdíl mezi studiem v Čechách a například v Anglii?
V Anglii studují 3 roky základního vzdělání. Pak jsou 1 rok v praxi, ale protože nejsou peníze, dělají velmi podřadné práce. Pak se vrací na 2 roky do školy. Technické předměty jsou studovány více povrchně. V Čechách studují 6 let.
Tam je to jen teorie?
Ale během teorie dělají praktické projekty, získávají zkušenosti. V Česku se učí více fyzika, matematika, statika. Všechno si dovedou spočítat, nespoléhají se na další. Jsou více pragmatičtí. To pořád nějakým způsobem funguje.
V dnešní době máte již jasně vyhraněný styl, převažuje u Vás nerezová ocel a sklo. Jaké byly začátky vašich prací?
Začíná to u skla. Sklo má zvláštní schopnost hrát si se světlem. Statika je druhotná. Chtěla jsem přenést světlo do interiéru, aby se dalo ztvárnit. Před 25 lety jsme řešili schodiště, jak dostat světlo do suterénu obchodu, kde nebylo denní světlo. Světlo prošlo neobyčejným vývojem, kvalita světla byla špatně dosažitelná. Stáli jsme před myšlenkou udělat velkou díru do stropu a vytvořit schodiště ze skla. Bylo prakticky nemožné dostat na to povolení. Museli jsme to něčím podložit. Zpočátku bylo pod tím plexisklo. Kvůli bezpečnosti. To byl první krok. Pak jsme se snažili použít sklo, aby tam bylo co nejméně konstrukce. Řešením byla nerezová ocel, která se dá vyleštit.
Vaše práce vyžadují ohromnou preciznost. Jak sháníte řemeslníky?
Není to jednoduché. Ti lidé, kteří tu práci uskutečňují jsou součástí týmu. Musí dokázat věci, které jsou nemožné, těžké. Proces je zajímavý, musejí být ochotní do toho dát energii. Lidé, kteří pro nás udělali první schodiště v Anglii, dělali vnitřky rakví pro vězně. To byl jejich obor. Museli být precizní, protože rakve mohly být, kdykoli to bylo potřeba, otvírány. Dostali jako zakázku naše první schodiště, byli to vynálezci. Vznikla z toho denní spolupráce. Velká firma po celém světě. V Čechách to samé. Například pan Růžička měl malou dílnu, ale chtěl. Dal do toho energii, ctižádost. Pak to jde. Lidé jsou schopní. Moravské přísloví říká: „Horší, když to nejde než když se nemóže.“
Jaký stavební sloh Vás inspiruje?
Všechny.Člověk nemůže eliminovat. Románský sloh je o tom, jak prostor vytvořit. Gotika zvládla technologii, kámen. Renesance proporce a znovuobjevení antiky. Baroko má virtuózní formu, barvy, tvary. V barokním prostoru bych nemohla dlouho být. V každém je něco a člověk to neustále dává dohromady.
Mohla bych se zeptat na Vaši životní filozofii?
Říkám stále to samé.Abych udělala zítra lepší to, co jsem dneska zkazila.
Jak poznám dobrého architekta od špatného?
Já si myslím, že nejdůležitější věc je, že v architektuře je člověk dobrý tak, jak je schopen vtisknout svoji individualitu do návrhu a výsledné práce. Musí mít sílu, aby se dostal na vrchol. Architekt může udělat dobře jen to, co se mu líbí. Vždy se musejí s investorem setkat. Člověk musí poslouchat velice soustředěně, co tam vyrůstá za styčné body, které jsou základem pro růst díla. Je to proces. Na druhé straně je nutné, aby investor architektovi porozuměl. Málokdy se stane, že by se představa investora dala hned realizovat.
Když Vy sama máte před sebou nějaký úkol, nějaký prostor ke zpracování, jak začnete, jak to uchopíte?
Prostor je viditelný světlem. Například vejdu do polorozbořené budovy, nějaké ratejny. Musím tam něco vidět, co mi dá možnost vnímat nějaké řešení. Uvedu příklad na Kostele sv.Anny. Kostel dělilo pět úrovní. Nebylo vidět ani jak je to veliké. Byla tam tma. Je důležité poznání prostoru. Věděla jsem, že tam prostor musí být, že ten prostor je geniální. Zkostnatělí památkáři chtěli rekonstrukci. Nic je nezajímalo. Já jsem chtěla vše zakonzervovat, zachovat památku, která nese historii. Ke všemu to má krásnou akustiku. Nakonec se nám to podařilo. Historie je tam ve všech vrstvách. Detaily jsou silné. Když mi navrhli, abych tam udělala skleněný strop, když mi to tak pěkně jde, tak jsem si myslela, že skočím z lešení.
Jste neuvěřitelně vitální dáma se spoustou energie. Jaký je na takové vnitřní bohatství recept?
Já mám jedinou věc, že cvičím. Dělám to v sobotu ráno a v neděli ráno. Je to kombinace jógy a pilates. Je těžké udržet tělo v kondici. Ale nefunguje nic jiného. Soustředění musí být stoprocentní. Stávám ráno v 6 hodin. Do postele se dostávám tak v 11 hodin večer. Většinou vše co dělám, dělám ráda. A když něco dělám, co mi tak nebaví, udělám to co nejdříve. Tatínek mi vždy říkával : „To je na Tobě, jestli si život uděláš radostný.“ A druhá věc, když je problém, tak se musí řešit. Protože když to neřešíte, tak se do toho problému ještě více dostáváte. Takže řešit. Také závisí na tom, jak je člověk schopen komunikovat.
Na čem pracujete současně?
V Londýně máme rozpracovanou halu na bižuterii, halu pro šperky a hodinky. Dále děláme obchod šperků v Londýně, úpravu budovy Somerset House. Zde architekt William Chambers navrhl schodiště. A my tam navrhujeme na druhém konci budovy další schodiště. Je to zajímavá práce. V Monaku navrhujeme rekonstrukci Grimaldi Forum pro prince Alberta, v New Yorku budeme pracovat pro Muzeum americké historie v Central parku.
A co v České republice? Také tu budeme mít od Vás nějaká díla?
Doděláváme stále vilu v Tróji, bytovku na Rohanském ostrově, přístavbu v plzeňské nemocnici pro primáře MUDr. Kozu, několik bytů. Snad budeme pracovat na Rejnokovi v Českých Budějovicích.
Rozhovor s Helenou Třeštíkovou
dokumentaristkou, pedagožkou6. března 2012
Na čem v současnosti pracujete?
Mojí specializací jsou časosběrné snímky. V lednu příštího roku připravujeme premiéru filmu Soukromý vesmír, na kterém pracuji již 37 let. Moje prvotní téma bylo to, jak ženu změní mateřství. Zdálo se mi, že je to zajímavý námět a tak jsem se domluvila na spolupráci se svou kamarádkou. Narodil se chlapec Honza. Tak vznikl patnáctiminutový film "Zázrak" a já se pak rozhodla pokračovat na vlastní pěst v dalším dokumentování života Honzy i celé rodiny. Snažila jsem se zachytit důležité momenty, jeho táta psal celou dobu rodinný deník, což mi také významně pomohlo.
Projektů je však více, posouvám se vždy k nějakému dalšímu. Je to zvláštní metoda. Baví mě to i těší. Je to takové kronikaření.
Ve svých dokumentech sledujete vývoj společnosti. Dospěla jste ve svých pracích k určitému poznání - kam společnost směřuje?
To je spíše otázka na sociology. Část materiálu jsme točila v dobách socialistických. V cyklu Manželské etudy jsou zachycena poslední léta socialismu a nastávající léta demokracie. Za socialismu se mladí lidé mohli vzít, mít děti, ale nešlo cestovat, nešlo podnikat. V mém druhém pokračování se podmínky změnily, s příchodem demokracie nastaly úplně nové životní situace. Někdo podmínky využil dobře, někdo ještě lépe. Někdo však nestačil tempu. Já jsem šťastná, že jsem se té změny dožila. Vidím, že možnosti jsou větší, život je mnohotvárnější, ale má i větší pasti.
Dokumentujete osudy lidí. Dokážete na základě Vaší práce jednotlivé osoby lépe odhadnout?
Asi ne úplně na první pohled. Jistou intuici ale snad mám. Pro dokumenty jsou požehnáním lidé, kteří jsou otevření a autentičtí.
Posloužily Vaše dokumenty odborníkům, například v oblasti sociologie či studentům těchto oborů?
Myslím, že ano. V Manželských etudách je spoustu zajímavého sociologického materiálu. Ale je to jen malý vzorek. Film Katka vidělo mnoho lidí, v kinech i pak v televizi, hodně o něj mají zájem školy. Učitelé si jej pochvalují, je tam zachycena skutečnost, kterou děti vidí na vlastní oči a to může mít možná větší efekt než odborné přednášky. Je to názorné.
Co připravujete nového? Na co se můžeme těšit?
Pokračuji na projektu Manželské etudy III. Dále jsme v rámci rozsáhlejšího projektu sledovali dívky ze střední zdravotní školy. Jen pro zajímavost, jedna z nich je dnešní známá moderátorka Ester Janečková. Točíme to už 22 let.
Jak si stojí dnes český dokumentární film ve světové konkurenci?
Myslím, že docela dobře. Český dokument byl do nedávna čistě televizní žánr. Bohužel televize se svými produkty neumí pracovat v zahraničí. V poslední době se dokumentu ujaly různé producenské firmy Já spolupracuji se společností Negativ. Kolegové tam velmi aktivně pracují na tom, aby se naše filmy dostaly do světa. Můžete je vidět na kanálu ARTE a v další distribuční síti, na nejrůznějších filmových přehlídkách a festivalech.
Za film René jsem dostala cenu Evropské filmové akademie v Kodani za rok 2009. To je evropská obdoba Oskarů, jsou tam stejné kategorie.
Mnoho studentů se snaží natočit dokumentární film. Vyrůstají zde další kvalitní nástupkyně?
V dokumentu se pohybuje mnoho mladých zajímavých žen. Erika Hníková, Linda Jablonská, Lucie Králová a spousty dalších. Na katedře dokumentárního filmu ženy velmi dobře konkurují mužům. Mají svoji ženskou empatii a schopnost navázat kontakt před kamerou, jsou citlivé v detailech života. Ženy se specializují na intimnější témata, muži na globálnější.
Co byste poradila začínajícím dokumentaristkám?
Radila bych jim, aby se snažily poznat sebe samu, svoje tendence,svoji parketu. Aby vyloučily témata, která jim nesedí. Někdo dokáže lépe komunikovat s lidmi, někdo zase dělá věci více stylizované. Je důležité, nedělat zbytečné chyby. Tady já vidím svoji roli na škole, jsem v pozici, kdy mohu studentům pomoci a poradit jim, kudy jít a jak se hledat.
Existují témata, která nejsou zpracovaná. Kde vidíte mezery v této oblasti?
Evropou prošly dějiny dost drasticky. Žijí tady lidé, kteří jsou již velmi staří, ale prožili ohromně zajímavé věci, které stojí za to zachytit.
A pak je nekonečné množství témat – mění se hodnoty. Čtyřicet let jsme žili v nějakém systému a teď je systém jiný. Je zajímavé sledovat, jak se této změně lidé dokáží přizpůsobit. Některé věci jsou nezažité,stále hledáme obraz naší doby. Myslím si, že dnes lidé hodně konzumují. Pozoruji, snažím se zaznamenat dobu a její typické obrazy, pochopit a promyslet, co zachytit nejen pro dnešek, ale i pro budoucnost. Je důležité správně odhadnout, co natočit, aby to bylo zajímavé a přínosné i pro další generace.
Jak se na takové projekty shání peníze?
Nejobvyklejšími zdroji jsou Česká televize a Fond kinematografie. Je vždy potřeba předložit projekt s rozpočtem filmu . Pokud se líbí a rada fondu ho doporučí, můžete dostat až 50% z celkového rozpočtu a zbytek může dofinancovat Česká televize. Nepodaří se to vždy, ale je to nejobvyklejší způsob financování dokumentů u nás.
Vím o Vás, že sbíráte s manželem umělecká díla a starožitnosti. Kdo je zastoupen z žen umělkyň ve Vašich sbírkách?
Máme práce od Květy a Jitky Válových či Anežky Kovalové. Můj muž objevuje ne docela známé ženy, české umělkyně, z I.poloviny 20.století. Je to velmi zajímavá činnost.
Na co se v současnosti těšíte?
V pracovní rovině mám spousty rozdělané práce, která mne baví. A v soukromí se těším na moment, kdy si mé děti založí své rodiny a já se dočkám vnoučat.
Rozhovor s Vladěnou Tesařovou
sklářkou14. listopadu 2011
Jak jste začínala, máte poměrně náročné řemeslo?
Původně jsem se hlásila do Hořic na sochaře. Bohužel mě nevzali, měla jsem zakázanou střední školu. Šla jsem brousit sklo do Světlé nad Sázavou.Byla jsem tam jen rok, protože mne hned doporučili do Železného Brodu na Střední uměleckou školu – obor skleněné figury. Tam jsem strávila nejkrásnější léta svého života. Cítili jsme se jako umělci, vyhrávali jsme první ceny. Byla jsem tam až do roku 1978. Po skončení jsem odešla do Prahy, kde jsem dělala zkoušky na monumentální malbu. Dostala jsem se tam, ale nenastoupila.
Ale proč? Nebyla to škoda?
Až později jsem poznala, že to byla chyba. Tehdy jsem tam kamarádila se skupinou mladých lidí z Malé Strany, také umělců. Razila se teorie- přece se nebudeš učit pod komunistickými učiteli.
Ale co bylo dál?
Myla jsem nádobí, uklízela jsem, pořád jsem kreslila. Pak jsem se vdala. Bylo mi 22 let. Dobře jsem se vdala, jsme spolu 30 let. Narodil se první syn, pak druhý syn, pořád jsem kreslila.
A co Váš profesní život?
Tenkrát byl fond výtvarných umělců, tam byla komise. Nechtěli ale přibírat lidi, kteří nebyli vystudovaní. V té době platilo, že 3% z obnosu na výstavbu objektu budou použity na umění. Vrátila jsem se tedy ke sklu, které jsem nikdy nechtěla dělat. Říkala jsem si, tam jsou úžasné mezery, mohu svá díla nabídnout v architektuře.
Kde mohou lidé Vaše díla spatřit?
V roce 1994 jsem pro Českou spořitelnu ve Vodičkově ulici vytvořila obrovskou reliéfní stěnu. V roce 1995 jsem pracovala na tématu „Historie železa“ pro Poldi Kladno. Pro Komerční banku na Malostranském náměstí jsem v roce 1996 udělala motiv „Brána, kterou vychází česká historie“. V Národní Bance jsem ve spolupráci s M.Volrábem udělala tři skleněné reliéfy.
Jaké je pro Vás stěžejní dílo?
Retabulum. Jedině pro kostely.
Kde všude jsou?
Skleněné retabulum Dobrá Voda, Křížová cesta Dobrá Voda, Křížová cesta sester Boromejek v Praze Řepy. Vytvořila jsem betlem pro Dobrou Vodu či betlem pro rakouský Salzburg.
Zhotovujete poměrně velká díla, není to pro ženu náročné?
Pec jsem si nechala udělat, tavila jsem na Zbraslavi. Musí se udělat formy, je to těžké. Kusy váží 200-300 kilogramů. Synové a manžel mi pomáhají.
Později jsem studovala teologii dálkově. Manžel studoval klasický seminář. Pochopila jsem, že nejsem partner pro diskusi. Pak jsme začali mlčet společně.
Co říkáte na dnešní mladé výtvarníky?
Nevinnost je nemyslet. Oni moc myslí, ztratili sílu v hloubku. Ve škole mě naučili chápat sklo, jak ho můžu naštvat, jak se s ním má zacházet. Já nechci sklo šokovat. Ale tyto zkušenosti jsem získala postupně.
Máte nějaký vzor?
Vůbec. Dříve se nikdo nikam nepodepisoval. Přijde mi divné, že všichni hned značí svá díla.
A máte nějaký sen? Ptám se samozřejmě na ten umělecký.
Chtěla bych udělat pro nějaký kamenný gotický kostel skleněné retabulum. Gotický sloh vlastně nikdy nebyl překonán. Renesance a baroko již nedosáhly v architektuře v oblasti duchovna takových úspěchů.
Co byste vzkázala mladým výtvarnicím – sklářkám?
Aby zůstaly věrné samy sobě, aby se nenechaly ovlivňovat, aby měly sílu odolávat zlému. Myslím tím touhu po úspěchu, po slávě. Pokud ta práce má k něčemu vypadat, musí zůstat skromné. Pak se úspěch dostaví. Pak na ně Pán Bůh nikdy nezapomene. Musí se snažit, aby měly šťastný domov se svou prací. Neměly by stavět svoji profesi nad rodinu.
Rozhovor s Medou Mládkovou
Sběratelkou a mecenáškou umění, zakladatelkou Nadace Jana a Medy Mládkových31. března 2011
Paní Medo, co Vám udělalo v poslední době velkou radost?
Nedávno mne oslovili z redakce časopisu GEO, zda by mohli zařadit Museum Kampa mezi nejkrásnější musea Evropy. Byla jsem velmi ráda a napsala jsem pro ně článek. Jsem hrdá na to, že si vybrali právě nás jako jedno ze 17 nejkrásnějších museí Evropy jen tak sami od sebe. Jsme unikátní právě tím, že máme jen umění z doby, kdy Rusové obsadili střední Evropu. Cizinci se doví, co tady bylo a Češi jsou hrdi na to, co se tady vytvořilo.
Jak se díváte na české ženy umělkyně?
Není země, kde by bylo - a stále je - více žen umělkyň.
Kterých si nejvíce vážíte?
Je jich mnoho, postupně se staly i mými přítelkyněmi. Ať už je to Adriena Šimotová, Eva Kmentová, Alena Kučerová, Magdalena Jetelová, Jindra Viková, Dana Zámečníková, Eva Bednářová či Běla Kolářová, Věra Janoušková nebo Naděžda Plíšková.
Nyní vystavujete již zmíněnou významnou českou výtvarnici Adrienu Šimotovou….
Ano, výstava je překrásná. Skoro každý výtvarník má ve svém díle určitý symbol, zde prázdnou židli. Pro každého to znamená něco jiného. Pro Adrienu i pro mě to znamenalo ztrátu někoho blízkého. I já se musela mnoho let dívat na prázdnou židli stejně jako Adriena, která ztratila svého manžela, velkého výtvarníka a také syna.
A co židle od Magdaleny Jetelové, nepřehlédnutelná židle před Museem Kampa?
Když jsem vstoupila do ateliéru Magdaleny Jetelové, tak jsem pochopila život v tehdejší době a zdejší situaci. Dveře, které se nedají zavřít, schody, které nikam nevedou a člověk se musí vrátit nebo obrovská židle, která představuje hrozného panovníka. Magdalena Jetelová je dnes ve světě slavnou výtvarnicí.
Při Vašem pobytu v Paříži jste vydala knihu o Toyen.
První knížku o Toyen jsem udělala a vydala osobně v Paříži v roce 1953, napsanou francouzsky velkým surrealistou André Bretonem.
Jak se Vám studovaly dějiny umění právě v Paříži?
Dějiny umění jsem studovala v Paříži 4 roky, ale cítila jsem, že se všechno orientuje příliš na Francii. V Americe, kam jsem se přestěhovala v roce 1960, a kde jsem znovu vystudovala dějiny umění, bylo všechno mnohem objektivnější.
Také jste umění vyučovala?
Po Americe jsem dělala hodně přednášek o českém umění. Publikovala jsem mnoho článků.
Podporujete i mladé umělce?
Jak jsem již řekla, v museu máme jen umění z doby, kdy nás obsadili Rusové. Stali jsme se slavní tím, že jsme se soustředili na jedno období. Když vstoupíte do musea, uvidíte obraz Theodora Pištěka, je na něm rodina, překrytá plátnem, svázaná na houpačce, nemůže mluvit, nemůže cestovat. Obraz je z roku 1975, myslím nejhorší doby našeho národa.
O čem nyní přemýšlíte?
Každý večer se dívám na fotografii svého manžela a říkám mu, „Jane, pomoz mi, abych to vydržela“. Lidé si váží mé morální síly. Prosadila jsem spoustu věcí. Nevím, jak se mi to mohlo podařit. Manžel vždy říkával: „Přežije-li kultura, přežije národ“, což je nadpis na našem museu. A to se stalo také mým heslem, které mě vede v mém úsilí pro milovanou Prahu ještě něco udělat.
Rozhovor s paní Blankou Matragi
českou designerkou a návrhářkou oděvů žijící v Libanonu4. března 2011
Po kom jsi zdědila své výtvarné nadání?
Můj tatínek byl brusič skla a já se nejprve vyučila brusičkou skla. Poté jsem vystudovala střední průmyslovou školu sklářskou, pak i oděvní výtvarnictví na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Abych se ale vrátila k otázce: nemyslím, že bych po komkoli z rodiny zdědila talent pro estetiku a design. Prostě to tak je.
V oblasti, kde žiješ, je hodnocena a oceňována tvorba žen ve srovnání s tvorbou mužů podobně?
Když jsem poprvé přiletěla do Libanonu, neočekávala jsem, že ve všech oblastech – politické, kulturně-umělecké i organizační a manažerské, a také ve vedoucích funkcích, budou mít ženy stejné možnosti jako muži. Tento přístup libanonské společnosti je naprosto mimořádný a výjimečný ve srovnání s každou z blízkovýchodních zemí, potažmo s celým arabským světem.
Kde dobíjíš energii, jak nejraději odpočíváš?
Energii dobíjím pohybem. Nejčastěji ve fitness, tančím zumbu, chodím na spinning, cvičím pilates, tae-bo, plavu, lyžuji, nebo jezdím na kolečkových bruslích. Neumím odpočívat tím, že bych někde seděla a tím relaxovala. Potřebuji dynamiku a pohyb.
Máš svůj návrhářský sen?
Celý život oblékám High society v Libanonu, v Evropě, manželky, sestry a dcery králů, emírů, šejchů a magnátů v zemích Perského zálivu. Doménou této klientely jsou velké večerní toalety, svatební a zásnubní šaty. Celý život si plním návrhářský sen, protože tyto zakázky nemají finanční ohraničení. Mám absolutně volné pole kreativní působnosti. Například jsem vytvářela šaty, součást jejichž rozpočtu byly zirkony v hodnotě 100 000 Eur. Svůj návrhářský sen si plním neustále. Nejsem omezená v rozpočtu a tím pádem i v tvorbě.
Měla jsi úplně volné pole působnosti při vytváření kolekce šperků pro DIC (Diamond International Corporation)? Část byla prezentována Friends of the NMWA na koncertě v Bohemian National Hall ve spolupráci s DIC a Českým Centrem v New Yorku.
Společnost DIC mi oslovila, abych vytvořila kolekci, která by je reprezentovala. Měla jsem volné pole působnosti, protože v době, kdy DIC, která se zabývá investičními diamanty vznikla, neměla linii vizualizace a výtvarného zacházení se surovinou. V té době jsem měla představu vytvářet kolekce ve stylu Art Deco, připomínající klávesnice a také vertikály Františka Kupky. Vznikly také zoomorfní kolekce, variace na podmořský život – chobotnice, a další. To vše se vztahuje k designu, který vytvářím nejen v oblasti odívání, ale také při vytváření křišťálových kolekcí, užitného porcelánu, soch z taveného skla a bronzu.
Které z období dějin umění je Ti nejbližší?
Inspiraci beru z prvorepublikového umění, z kubismu, z nosnosti 20 let, čili začátku dvacátého století, kdy se dynamicky rozvíjelo nábytkářství, šperkařství a vůbec designérství, futuristické směry. A kdyby ses mi zeptala, ve které době bych nejraději žila, odpověděla bych, že teď a tady a také v zítřku. Definitivní umění minulosti (gotika, renesance, manýrismus, baroko atd.) pro mě není nosné, zajímá mi současnost. Přeji si udržet krok s dobou, zvládnout požadavky, které na nás klade čím dál dynamičtější svět. Vyžaduje to pracovitost a obrovské sebezapření, laťku mám nastavenou hodně vysoko.
Co zajímavého v nejbližší době připravuješ?
V roce 2012 slavím 30 let od založení svého módního salonu Blanka – Haute Couture v Beirutu. V roce 2012 též slaví své výročí Obecní dům, uplynulo již 100 let od slavnostního otevření v roce 1912. Proto se po velmi úspěšných spolu pořadatelských zkušenostech z roku 2006, kdy jsem oslavila 25. výročí právě v Obecním domě galapřehlídkou spojenou s retrospektivní výstavou (velký zájem o výstavu a její návštěvnost 82 000 lidí za 3 týdny společně s mnoha pořady odvysílanými TV) rozhodli jsme se společně vstoupit do projektu společných oslav pro rok 2012. Oslavy začnou 6. 10. 2011 velkou slavnostní přehlídkou spojenou s gala večerem ve všech saloncích Obecního domu. Druhý den bude slavnostně otevřena stálá expozice archivu i současné tvory, kterou jsem se rozhodla obohatit nejen Obecní dům a hlavní město Prahu, ale přispět k rozvoji kultury, turismu a prosperity našeho státu. Můj archiv nevyčíslitelné hodnoty bude doplněn dary královských rodin, speciálně věnovaný pro tuto expozici. Na tuto událost budou pozváni velmi významní hosté z celého světa a záznamy z přehlídky budou odvysílány v mnoha světových televizích.
Rozhovor s paní Catherine Cabaniss
malířkou, sběratelkou umění, donátorkou, manželkou bývalého amerického velvyslance v ČR10. listopadu 2010
Catherine, vím, že vlastníte s manželem úžasnou sbírku obrazů a plastik. Podle čeho si předměty vybíráte, máte nějaké oblíbené období či jednotlivé autory?
Když jsme přijeli do České republiky v lednu 2004, byli jsme seznámeni s živou uměleckou scénou v Praze prostřednictvím pracovníků americké ambasády. Organizovala jsem pro skupinu žen z americké ambasády návštěvy galerií a muzeí jednou měsíčně se znalcem umění. Až teprve na konci mého pobytu v Praze jsem získala umělecké předměty od několika těchto umělců. Mé kritérium pro vytvoření mé umělecké sbírky byla především současná práce žijících českých umělců. Do těchto prací se řadí fotografie od Jindřicha Štreita a Michaely Thelenové, krásné tisky od Jiřího Socanského, Bedřicha Kocmana, Aleše Veselého a Aleny Kučerové. Byla jsem seznámena s pracemi zesnulého Jana Kotíka, jehož plastiku koženého reliéfu mám doma. Mezi ostatní umělce, které jsem obdivovala, patřil Olbram Zoubek, Josef Bolf, Bořek Šípek, Vladimír Kopecký. Sochař Čestmír Suška a jeho žena Arjana navštívili mne a mého manžela v Alabamě, když naše město zdravilo Českou republiku v rámci Mezinárodního festivalu. Dva Čestmírovy nádherné probodnuté koše jsem vystavila venku před vchodem.
Američané podporují ve velké míře umění ze soukromých prostředků. Myslím, že toto je v České republice teprve na začátku. Jaký máš názor na donátorství obecně?
Ačkoli je ve Spojených státech všeobecně umění primárně financováno prostřednictvím společností a privátních dárců, jsou zde dvě vládní agentury, které mají významný rozpočet – Národní nadace pro umění (National Endowment for the Arts) a Národní nadace pro humanitní obory (National Endwment for the Humanities). V České republice můj všeobecný dojem byl, že první osoba k návštěvě pro podporu umění byl ministr kultury. Avšak, v některých případech měli umělci své patrony, kteří je velmi užitečně podporovali. Zdálo se také, že i několik majitelů galérií byli významnými poskytovateli podpory umělcům.
Když jsi byla zde jako manželka amerického velvyslance v České republice, zapojila jsi se živě do kulturního a společenského dění. Přednášela jsi na vysoké škole, vedla jsi workshopy. Jak na tebe působili čeští studenti? Našla jsi mezi nimi osobnost, která tě umělecky oslovila?
S manželem jsme navštívili mnoho tříd v České republice a našli jsme studenty, kteří byli velmi svědomití. Když jsem se ptala, čím by se rádi stali po profesní stránce, nejčastěji následovala odpověď – manažer. Jedna studentka,jejíž aktivity jsme nakonec sledovali, byla mladá dáma píšící svou doktoranskou práci o Ralphu Waldo Emersonovi. Byla schopná pracovat v Bostonu, kde využívala univerzitní knihovnu. Později se vrátila a vyučovala na Karlově univerzitě. Syn Čestmíra Sušky studoval hru na klavír a navštívil nás s jeho rodiči v Alabamě. Navštěvoval 6 týdnů alabamskou School of Fine Arts a byl schopný se přizpůsobit na této střední škole životu amerických studentů. Jednou jsem vedla umělecký workshop na Západočeské universitě a byla jsem ohromena schopností studentů se zaměřit a vytvořit umělecké dílo ve velmi krátkém časovém horizontu.
Kromě kontaktu se studenty umění jsi rovněž v Praze založila tzv. „Spolek sběratelů umění“. Tento spolek je stále aktivní. Mohla bys nám přiblížit jeho zaměření?
Umělkyně Barbara Benish, Marilyn Watt a já jsme chtěly iniciovat sběratelský okruh v Praze, který by podněcoval sběratelství z našich vrstevníků. Kontaktovaly jsme skupinu vyznavačů umění, průběžně jsme přidávaly další jména. Srazy jsme měli vždy jednou za měsíc v neděli v Muzeu Kampa. Z tohoto místa jsme vyráželi minibusem na návštěvy různých galérií, muzeí, ateliérů jednotlivých umělců nebo přímo do privátních míst pro zhlédnutí soukromé sbírky. Umělec byl vždy přítomen a prezentoval formou diskuse svoji práci, což bylo velkým přínosem každé této akce.
Během působení v Čechách jsi mimo jiné přivedla do Prahy významnou osobnost, paní Wilhelminu Cole Holladay, zakladatelku NMWA. Z tvého podnětu vznikla první pobočka NMWA ve východním bloku určená na podporu ženského umění. Jak vnímáš pozici české ženy umělkyně v naší společnosti?
Když jsem přijela poprvé do České republiky, nepotkala jsem mnoho žen umělkyň. Ony nebyly tak viditelné jako jejich mužští kolegové. Ale jak šel čas a skrz pomoc Muzea Kampa jsem se seznámila s mnohými skvělými českými umělkyněmi a viděla jsem některé jejich výstavy ve Spojených státech. Chaloupeckého cena, která je dávána každý rok českému umělci do 35 let, je oceněna Nadací pro občanskou společnost skrz podporu Trustu pro vzájemné porozumění. Toto ocenění bylo v minulosti uděleno zasloužilým ženám umělkyním. Mezi ostatní ženy umělkyně, které obdivuji, patří Adriana Šimotová, Adéla Matasová, Běla Kolářová, Eva Kmentová, Jaroslava Brychtová, Milena Dopitová, Dana Zámečníková, Věra Kmetlová.
Jsi žena podporovatelka, jsi však také malířka, tvá velká plátna jsou nezaměnitelná. Kde jsi všude vystavovala a kde by dnes tvá díla mohli milovníci umění spatřit?
Mé webové stránky jsou „catherinecabaniss.com“, kde jsou zveřejněny moje ukázky prací. Některé z pláten byly vystavovány v listopadu 2009 v Českém centru v New Yorku. Byla to pro mne velká čest zde vystavovat mé práce a velká zkušenost pracovat s českým štábem. Nikdy nezapomenu a s velkou radostí vždy budu vzpomínat na zkušenosti, které mi přinesly mé umělecké výstavy v Plzni, Bruntálu, Litomyšli, Trutnově, Muzeu Kampa a na Rumunské ambasádě.
Rozhovor s Helenou Krausovou
14. července 2010
V polovině června jsi se představila publiku v Senátu ČR v rámci koncertu Ženy tvoří hudbu. Jak jsi se vůbec dostala k opernímu zpěvu?
K hudbě mě přivedl tatínek, který je violistou orchestru Národního divadla a celá naše rodina má k muzice a k divadlu velmi blízko. Dá se říci, že jsem zpívala dřív, než jsem chodila a v divadle jsem více méně vyrůstala. Ve 4 letech jsem nastoupila do baletní přípravky Národního divadla a pár let na to do Kühnova dětského sboru, kde jsem strávila spoustu krásných let, absolvovala řadu zahraničních turné a koncertních vystoupení, ale především jsem díky účinkování v řadě dětských rolí okusila, jaký je to pocit stát na „prknech, která znamenají svět“ …
Šla jsi tedy na konzervatoř?
Šla jsem na gymnázium, i když rozhodování to nebylo zrovna snadné – rodiče nás vždy vedli ke vzdělání, takže se ve mně prala touha po studiu zpěvu na konzervatoři s cestou na „normální“ školu. Nakonec jsem se rozhodla pro gymnázium, nicméně vzhledem k tomu, že jsem ve sboru byla do svých 18 let, trávila jsem čas spíš na zkouškách, vystoupeních a zájezdech, než ve školní lavici. Neslo to s sebou samozřejmě dohánění učení do školy a zkoušek v každé volné chvíli, časně ráno i pozdě v noci, ale zjistila jsem, že stihnout se dá spousta věcí, jen to chce morálku a kázeň.
Říká se, že člověk po střední škole by měl vědět či alespoň tušit, čeho by chtěl v životě dosáhnout. Vrátila jsi se tedy zpět ke zpěvu?
Já jsem zpěv nikdy neopustila. Jen jsem prostě zvolila variantu, že se zpěvu budu věnovat vedle studia. Těžko říct, zda to bylo správné rozhodnutí, ale já jsem nikdy nebyla z těch, kdo by se dokázali prosadit a jak se říká jít si tvrdě za svým, ale především jsem tehdy měla chuť věnovat se i jiným věcem, chtěla jsem poznávat, učit se a divadlo a zpěv toho vždy byly nepostradatelnou součástí. Po gymnáziu jsem se rok věnovala germanistice a pak jsem se rozhodla pro studium na španělské univerzitě ESMA, která tehdy čerstvě v Praze otevřela studijní obor marketing a management.
Španělština a marketing je vynikající kombinace. Jak jsi toho využila v praxi?
Hned po promoci jsem nastoupila do Národního divadla v Praze jako pravá ruka generálního ředitele – tehdy jím byl Akad. arch. Daniel Dvořák a po dvou letech jsem zde zakládala mediální servis ND, který jsem coby tisková mluvčí následující 3 roky řídila. V divadle jsem jistě uplatnila nabyté vzdělání a jazykovou vybavenost, nicméně hlavním benefitem bylo to, že jsem zde opravdu více méně vyrostla, strávila zde díky svému tatínkovi spousty večerů a nádherných představení, znala jsem zákulisí i divadelní hantýrku, měla jsem představu o tom, kolik práce to obnáší, než se může zvednout opona a cítila jsem tak k umění a lidem, kteří za tím vším stojí, vždy velký respekt … to jsou věci, které vás žádná škola nenaučí …
Nabízí se otázka, zda tě spíše nelákalo stát na jevišti než pracovat jako zaměstnanec zajišťující chod divadla?
Samozřejmě … Toto je určitě jedno z mých citlivých míst. Neuměla jsem se prezentovat jako zpěvačka, měla jsem zábrany, strach, připadalo mi to moc troufalé. Jednoduše řečeno jsem neměla odvahu nebo možná dostatečné sebevědomí, využít toho, že jsem denně v divadle a snažit se o předzpívání, konzultaci či jakoukoli jinou příležitost. Nevím, zda by to něco změnilo, ale vnímám to jako svou velkou slabinu. Nikdy jsem ale nepolevila ve studiu zpěvu, věnovala jsem se především koncertní činnosti, hlavně v době letních divadelních prázdnin, vystupovala jsem s řadou komorních těles (např. smyčcový kvartet členů orchestru opery ND, Pražský žesťový soubor, dechový kvintet orchestru opery ND), poznala jsem spoustu skvělých umělců, dodnes jako sólistka spolupracuji se zahraničními pěveckými soubory (Hamburk, Santiago Chile), mým dlouholetým uměleckým partnerem a učitelem byl barytonista Peter Parsch, sólista Národního divadla v Mannheimu. Díky práci v divadle jsem navázala spolupráci s korepetitorem opery ND Bohumírem Váchalem, s nímž spolupracuji dodnes.
Nyní pracuješ v PR agentuře. Co ti tato životní zkušenost přinesla?
V agentuře ConPro jsem přes 3 roky, nastoupila jsem jako PR Manažer a následně jsem vedla sekci PR jako PR Director. Jednoduše řečeno pro mne ConPro představuje velkou školu života. Chtěla jsem si po divadle vyzkoušet privátní sféru, ale nikdy mne nelákal velký byznys, spíš mne zajímalo něco menšího, kam se dostanu skutečně ke všemu. A ConPro bylo to pravé. Firma mi velmi brzy přirostla k srdci, a to nejen díky majitelce a zakladatelce Evě Čejkové, které si nesmírně vážím a obdivuji ji jako velmi schopnou podnikatelku, ale především jako odvážnou mladou ženu a skvělého člověka. V ConPru jsem se toho hodně naučila, nejen na poli mediálním, ale především jsem měla možnosti „přičichnout“ k tomu, co to obnáší mít vlastní firmu, řídit lidi, jednat s klienty, obhájit před nimi své stanovisko, řešit finance, mít zodpovědnost. Často to znamená 12 i více hodin denně v práci, ale jak se říká „Co tě nezabije, to tě posílí“. A tak to skutečně je. A pro mne je to ještě o jednom velmi důležitém poznání – konečně jsem si uvědomila, že kdo chce pracovat, ten se neztratí. Vzdělání je nesmírně důležité a v kombinaci s pílí a selským rozumem máte pro strach uděláno. Prolomila jsem ten věčný strach z nejistoty, který se od začátku skrýval za uměleckou kariérou, který byl jazýčkem na vahách při rozhodování mezi zpěvem a „normální“ školou. Rozhodla jsem se jít, jak se říká, na volnou nohu, věnovat se zpěvu, bez kterého si svůj život nedokážu představit. Již nehledám výmluvy, ale pracuji na sobě a hledám příležitosti.
A co tvá milovaná opera. Chystáš nějaké další vystoupení?
V současné době mne čeká několik koncertů v rámci letního kulturního festivalu v severních Čechách, velmi se těším na srpnový koncert se skleněnou harmonikou, unikátním historickým hudebním nástrojem, který je dnes velkou raritou. Především ale připravuji prezentační CD, které za měsíc nahrávám, abych se mohla lépe představit a ucházet se o předzpívání.
Na co se v nejbližší době těšíš?
Jsem v tomto ohledu asi velmi přízemní, netoužím po dovolené u moře ani po cestování po světě, i když bych se samozřejmě nebránila. Máme v severních Čechách krásnou chalupu, roubenku, a vzhledem k tomu, že se tam během roku dostanu jen velmi zřídka, těším se alespoň na pár dní strávených zde, na procházky s mým pejskem, výlety do lesa, na práci na čerstvém vzduchu, prostě pár dní mimo civilizaci.