Archiv rozhovorů
Rozhovor s Vladěnou Tesařovou
sklářkou14. listopadu 2011
Jak jste začínala, máte poměrně náročné řemeslo?
Původně jsem se hlásila do Hořic na sochaře. Bohužel mě nevzali, měla jsem zakázanou střední školu. Šla jsem brousit sklo do Světlé nad Sázavou.Byla jsem tam jen rok, protože mne hned doporučili do Železného Brodu na Střední uměleckou školu – obor skleněné figury. Tam jsem strávila nejkrásnější léta svého života. Cítili jsme se jako umělci, vyhrávali jsme první ceny. Byla jsem tam až do roku 1978. Po skončení jsem odešla do Prahy, kde jsem dělala zkoušky na monumentální malbu. Dostala jsem se tam, ale nenastoupila.
Ale proč? Nebyla to škoda?
Až později jsem poznala, že to byla chyba. Tehdy jsem tam kamarádila se skupinou mladých lidí z Malé Strany, také umělců. Razila se teorie- přece se nebudeš učit pod komunistickými učiteli.
Ale co bylo dál?
Myla jsem nádobí, uklízela jsem, pořád jsem kreslila. Pak jsem se vdala. Bylo mi 22 let. Dobře jsem se vdala, jsme spolu 30 let. Narodil se první syn, pak druhý syn, pořád jsem kreslila.
A co Váš profesní život?
Tenkrát byl fond výtvarných umělců, tam byla komise. Nechtěli ale přibírat lidi, kteří nebyli vystudovaní. V té době platilo, že 3% z obnosu na výstavbu objektu budou použity na umění. Vrátila jsem se tedy ke sklu, které jsem nikdy nechtěla dělat. Říkala jsem si, tam jsou úžasné mezery, mohu svá díla nabídnout v architektuře.
Kde mohou lidé Vaše díla spatřit?
V roce 1994 jsem pro Českou spořitelnu ve Vodičkově ulici vytvořila obrovskou reliéfní stěnu. V roce 1995 jsem pracovala na tématu „Historie železa“ pro Poldi Kladno. Pro Komerční banku na Malostranském náměstí jsem v roce 1996 udělala motiv „Brána, kterou vychází česká historie“. V Národní Bance jsem ve spolupráci s M.Volrábem udělala tři skleněné reliéfy.
Jaké je pro Vás stěžejní dílo?
Retabulum. Jedině pro kostely.
Kde všude jsou?
Skleněné retabulum Dobrá Voda, Křížová cesta Dobrá Voda, Křížová cesta sester Boromejek v Praze Řepy. Vytvořila jsem betlem pro Dobrou Vodu či betlem pro rakouský Salzburg.
Zhotovujete poměrně velká díla, není to pro ženu náročné?
Pec jsem si nechala udělat, tavila jsem na Zbraslavi. Musí se udělat formy, je to těžké. Kusy váží 200-300 kilogramů. Synové a manžel mi pomáhají.
Později jsem studovala teologii dálkově. Manžel studoval klasický seminář. Pochopila jsem, že nejsem partner pro diskusi. Pak jsme začali mlčet společně.
Co říkáte na dnešní mladé výtvarníky?
Nevinnost je nemyslet. Oni moc myslí, ztratili sílu v hloubku. Ve škole mě naučili chápat sklo, jak ho můžu naštvat, jak se s ním má zacházet. Já nechci sklo šokovat. Ale tyto zkušenosti jsem získala postupně.
Máte nějaký vzor?
Vůbec. Dříve se nikdo nikam nepodepisoval. Přijde mi divné, že všichni hned značí svá díla.
A máte nějaký sen? Ptám se samozřejmě na ten umělecký.
Chtěla bych udělat pro nějaký kamenný gotický kostel skleněné retabulum. Gotický sloh vlastně nikdy nebyl překonán. Renesance a baroko již nedosáhly v architektuře v oblasti duchovna takových úspěchů.
Co byste vzkázala mladým výtvarnicím – sklářkám?
Aby zůstaly věrné samy sobě, aby se nenechaly ovlivňovat, aby měly sílu odolávat zlému. Myslím tím touhu po úspěchu, po slávě. Pokud ta práce má k něčemu vypadat, musí zůstat skromné. Pak se úspěch dostaví. Pak na ně Pán Bůh nikdy nezapomene. Musí se snažit, aby měly šťastný domov se svou prací. Neměly by stavět svoji profesi nad rodinu.
Rozhovor s Medou Mládkovou
Sběratelkou a mecenáškou umění, zakladatelkou Nadace Jana a Medy Mládkových31. března 2011
Paní Medo, co Vám udělalo v poslední době velkou radost?
Nedávno mne oslovili z redakce časopisu GEO, zda by mohli zařadit Museum Kampa mezi nejkrásnější musea Evropy. Byla jsem velmi ráda a napsala jsem pro ně článek. Jsem hrdá na to, že si vybrali právě nás jako jedno ze 17 nejkrásnějších museí Evropy jen tak sami od sebe. Jsme unikátní právě tím, že máme jen umění z doby, kdy Rusové obsadili střední Evropu. Cizinci se doví, co tady bylo a Češi jsou hrdi na to, co se tady vytvořilo.
Jak se díváte na české ženy umělkyně?
Není země, kde by bylo - a stále je - více žen umělkyň.
Kterých si nejvíce vážíte?
Je jich mnoho, postupně se staly i mými přítelkyněmi. Ať už je to Adriena Šimotová, Eva Kmentová, Alena Kučerová, Magdalena Jetelová, Jindra Viková, Dana Zámečníková, Eva Bednářová či Běla Kolářová, Věra Janoušková nebo Naděžda Plíšková.
Nyní vystavujete již zmíněnou významnou českou výtvarnici Adrienu Šimotovou….
Ano, výstava je překrásná. Skoro každý výtvarník má ve svém díle určitý symbol, zde prázdnou židli. Pro každého to znamená něco jiného. Pro Adrienu i pro mě to znamenalo ztrátu někoho blízkého. I já se musela mnoho let dívat na prázdnou židli stejně jako Adriena, která ztratila svého manžela, velkého výtvarníka a také syna.
A co židle od Magdaleny Jetelové, nepřehlédnutelná židle před Museem Kampa?
Když jsem vstoupila do ateliéru Magdaleny Jetelové, tak jsem pochopila život v tehdejší době a zdejší situaci. Dveře, které se nedají zavřít, schody, které nikam nevedou a člověk se musí vrátit nebo obrovská židle, která představuje hrozného panovníka. Magdalena Jetelová je dnes ve světě slavnou výtvarnicí.
Při Vašem pobytu v Paříži jste vydala knihu o Toyen.
První knížku o Toyen jsem udělala a vydala osobně v Paříži v roce 1953, napsanou francouzsky velkým surrealistou André Bretonem.
Jak se Vám studovaly dějiny umění právě v Paříži?
Dějiny umění jsem studovala v Paříži 4 roky, ale cítila jsem, že se všechno orientuje příliš na Francii. V Americe, kam jsem se přestěhovala v roce 1960, a kde jsem znovu vystudovala dějiny umění, bylo všechno mnohem objektivnější.
Také jste umění vyučovala?
Po Americe jsem dělala hodně přednášek o českém umění. Publikovala jsem mnoho článků.
Podporujete i mladé umělce?
Jak jsem již řekla, v museu máme jen umění z doby, kdy nás obsadili Rusové. Stali jsme se slavní tím, že jsme se soustředili na jedno období. Když vstoupíte do musea, uvidíte obraz Theodora Pištěka, je na něm rodina, překrytá plátnem, svázaná na houpačce, nemůže mluvit, nemůže cestovat. Obraz je z roku 1975, myslím nejhorší doby našeho národa.
O čem nyní přemýšlíte?
Každý večer se dívám na fotografii svého manžela a říkám mu, „Jane, pomoz mi, abych to vydržela“. Lidé si váží mé morální síly. Prosadila jsem spoustu věcí. Nevím, jak se mi to mohlo podařit. Manžel vždy říkával: „Přežije-li kultura, přežije národ“, což je nadpis na našem museu. A to se stalo také mým heslem, které mě vede v mém úsilí pro milovanou Prahu ještě něco udělat.
Rozhovor s paní Blankou Matragi
českou designerkou a návrhářkou oděvů žijící v Libanonu4. března 2011
Po kom jsi zdědila své výtvarné nadání?
Můj tatínek byl brusič skla a já se nejprve vyučila brusičkou skla. Poté jsem vystudovala střední průmyslovou školu sklářskou, pak i oděvní výtvarnictví na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Abych se ale vrátila k otázce: nemyslím, že bych po komkoli z rodiny zdědila talent pro estetiku a design. Prostě to tak je.
V oblasti, kde žiješ, je hodnocena a oceňována tvorba žen ve srovnání s tvorbou mužů podobně?
Když jsem poprvé přiletěla do Libanonu, neočekávala jsem, že ve všech oblastech – politické, kulturně-umělecké i organizační a manažerské, a také ve vedoucích funkcích, budou mít ženy stejné možnosti jako muži. Tento přístup libanonské společnosti je naprosto mimořádný a výjimečný ve srovnání s každou z blízkovýchodních zemí, potažmo s celým arabským světem.
Kde dobíjíš energii, jak nejraději odpočíváš?
Energii dobíjím pohybem. Nejčastěji ve fitness, tančím zumbu, chodím na spinning, cvičím pilates, tae-bo, plavu, lyžuji, nebo jezdím na kolečkových bruslích. Neumím odpočívat tím, že bych někde seděla a tím relaxovala. Potřebuji dynamiku a pohyb.
Máš svůj návrhářský sen?
Celý život oblékám High society v Libanonu, v Evropě, manželky, sestry a dcery králů, emírů, šejchů a magnátů v zemích Perského zálivu. Doménou této klientely jsou velké večerní toalety, svatební a zásnubní šaty. Celý život si plním návrhářský sen, protože tyto zakázky nemají finanční ohraničení. Mám absolutně volné pole kreativní působnosti. Například jsem vytvářela šaty, součást jejichž rozpočtu byly zirkony v hodnotě 100 000 Eur. Svůj návrhářský sen si plním neustále. Nejsem omezená v rozpočtu a tím pádem i v tvorbě.
Měla jsi úplně volné pole působnosti při vytváření kolekce šperků pro DIC (Diamond International Corporation)? Část byla prezentována Friends of the NMWA na koncertě v Bohemian National Hall ve spolupráci s DIC a Českým Centrem v New Yorku.
Společnost DIC mi oslovila, abych vytvořila kolekci, která by je reprezentovala. Měla jsem volné pole působnosti, protože v době, kdy DIC, která se zabývá investičními diamanty vznikla, neměla linii vizualizace a výtvarného zacházení se surovinou. V té době jsem měla představu vytvářet kolekce ve stylu Art Deco, připomínající klávesnice a také vertikály Františka Kupky. Vznikly také zoomorfní kolekce, variace na podmořský život – chobotnice, a další. To vše se vztahuje k designu, který vytvářím nejen v oblasti odívání, ale také při vytváření křišťálových kolekcí, užitného porcelánu, soch z taveného skla a bronzu.
Které z období dějin umění je Ti nejbližší?
Inspiraci beru z prvorepublikového umění, z kubismu, z nosnosti 20 let, čili začátku dvacátého století, kdy se dynamicky rozvíjelo nábytkářství, šperkařství a vůbec designérství, futuristické směry. A kdyby ses mi zeptala, ve které době bych nejraději žila, odpověděla bych, že teď a tady a také v zítřku. Definitivní umění minulosti (gotika, renesance, manýrismus, baroko atd.) pro mě není nosné, zajímá mi současnost. Přeji si udržet krok s dobou, zvládnout požadavky, které na nás klade čím dál dynamičtější svět. Vyžaduje to pracovitost a obrovské sebezapření, laťku mám nastavenou hodně vysoko.
Co zajímavého v nejbližší době připravuješ?
V roce 2012 slavím 30 let od založení svého módního salonu Blanka – Haute Couture v Beirutu. V roce 2012 též slaví své výročí Obecní dům, uplynulo již 100 let od slavnostního otevření v roce 1912. Proto se po velmi úspěšných spolu pořadatelských zkušenostech z roku 2006, kdy jsem oslavila 25. výročí právě v Obecním domě galapřehlídkou spojenou s retrospektivní výstavou (velký zájem o výstavu a její návštěvnost 82 000 lidí za 3 týdny společně s mnoha pořady odvysílanými TV) rozhodli jsme se společně vstoupit do projektu společných oslav pro rok 2012. Oslavy začnou 6. 10. 2011 velkou slavnostní přehlídkou spojenou s gala večerem ve všech saloncích Obecního domu. Druhý den bude slavnostně otevřena stálá expozice archivu i současné tvory, kterou jsem se rozhodla obohatit nejen Obecní dům a hlavní město Prahu, ale přispět k rozvoji kultury, turismu a prosperity našeho státu. Můj archiv nevyčíslitelné hodnoty bude doplněn dary královských rodin, speciálně věnovaný pro tuto expozici. Na tuto událost budou pozváni velmi významní hosté z celého světa a záznamy z přehlídky budou odvysílány v mnoha světových televizích.
Rozhovor s paní Catherine Cabaniss
malířkou, sběratelkou umění, donátorkou, manželkou bývalého amerického velvyslance v ČR10. listopadu 2010
Catherine, vím, že vlastníte s manželem úžasnou sbírku obrazů a plastik. Podle čeho si předměty vybíráte, máte nějaké oblíbené období či jednotlivé autory?
Když jsme přijeli do České republiky v lednu 2004, byli jsme seznámeni s živou uměleckou scénou v Praze prostřednictvím pracovníků americké ambasády. Organizovala jsem pro skupinu žen z americké ambasády návštěvy galerií a muzeí jednou měsíčně se znalcem umění. Až teprve na konci mého pobytu v Praze jsem získala umělecké předměty od několika těchto umělců. Mé kritérium pro vytvoření mé umělecké sbírky byla především současná práce žijících českých umělců. Do těchto prací se řadí fotografie od Jindřicha Štreita a Michaely Thelenové, krásné tisky od Jiřího Socanského, Bedřicha Kocmana, Aleše Veselého a Aleny Kučerové. Byla jsem seznámena s pracemi zesnulého Jana Kotíka, jehož plastiku koženého reliéfu mám doma. Mezi ostatní umělce, které jsem obdivovala, patřil Olbram Zoubek, Josef Bolf, Bořek Šípek, Vladimír Kopecký. Sochař Čestmír Suška a jeho žena Arjana navštívili mne a mého manžela v Alabamě, když naše město zdravilo Českou republiku v rámci Mezinárodního festivalu. Dva Čestmírovy nádherné probodnuté koše jsem vystavila venku před vchodem.
Američané podporují ve velké míře umění ze soukromých prostředků. Myslím, že toto je v České republice teprve na začátku. Jaký máš názor na donátorství obecně?
Ačkoli je ve Spojených státech všeobecně umění primárně financováno prostřednictvím společností a privátních dárců, jsou zde dvě vládní agentury, které mají významný rozpočet – Národní nadace pro umění (National Endowment for the Arts) a Národní nadace pro humanitní obory (National Endwment for the Humanities). V České republice můj všeobecný dojem byl, že první osoba k návštěvě pro podporu umění byl ministr kultury. Avšak, v některých případech měli umělci své patrony, kteří je velmi užitečně podporovali. Zdálo se také, že i několik majitelů galérií byli významnými poskytovateli podpory umělcům.
Když jsi byla zde jako manželka amerického velvyslance v České republice, zapojila jsi se živě do kulturního a společenského dění. Přednášela jsi na vysoké škole, vedla jsi workshopy. Jak na tebe působili čeští studenti? Našla jsi mezi nimi osobnost, která tě umělecky oslovila?
S manželem jsme navštívili mnoho tříd v České republice a našli jsme studenty, kteří byli velmi svědomití. Když jsem se ptala, čím by se rádi stali po profesní stránce, nejčastěji následovala odpověď – manažer. Jedna studentka,jejíž aktivity jsme nakonec sledovali, byla mladá dáma píšící svou doktoranskou práci o Ralphu Waldo Emersonovi. Byla schopná pracovat v Bostonu, kde využívala univerzitní knihovnu. Později se vrátila a vyučovala na Karlově univerzitě. Syn Čestmíra Sušky studoval hru na klavír a navštívil nás s jeho rodiči v Alabamě. Navštěvoval 6 týdnů alabamskou School of Fine Arts a byl schopný se přizpůsobit na této střední škole životu amerických studentů. Jednou jsem vedla umělecký workshop na Západočeské universitě a byla jsem ohromena schopností studentů se zaměřit a vytvořit umělecké dílo ve velmi krátkém časovém horizontu.
Kromě kontaktu se studenty umění jsi rovněž v Praze založila tzv. „Spolek sběratelů umění“. Tento spolek je stále aktivní. Mohla bys nám přiblížit jeho zaměření?
Umělkyně Barbara Benish, Marilyn Watt a já jsme chtěly iniciovat sběratelský okruh v Praze, který by podněcoval sběratelství z našich vrstevníků. Kontaktovaly jsme skupinu vyznavačů umění, průběžně jsme přidávaly další jména. Srazy jsme měli vždy jednou za měsíc v neděli v Muzeu Kampa. Z tohoto místa jsme vyráželi minibusem na návštěvy různých galérií, muzeí, ateliérů jednotlivých umělců nebo přímo do privátních míst pro zhlédnutí soukromé sbírky. Umělec byl vždy přítomen a prezentoval formou diskuse svoji práci, což bylo velkým přínosem každé této akce.
Během působení v Čechách jsi mimo jiné přivedla do Prahy významnou osobnost, paní Wilhelminu Cole Holladay, zakladatelku NMWA. Z tvého podnětu vznikla první pobočka NMWA ve východním bloku určená na podporu ženského umění. Jak vnímáš pozici české ženy umělkyně v naší společnosti?
Když jsem přijela poprvé do České republiky, nepotkala jsem mnoho žen umělkyň. Ony nebyly tak viditelné jako jejich mužští kolegové. Ale jak šel čas a skrz pomoc Muzea Kampa jsem se seznámila s mnohými skvělými českými umělkyněmi a viděla jsem některé jejich výstavy ve Spojených státech. Chaloupeckého cena, která je dávána každý rok českému umělci do 35 let, je oceněna Nadací pro občanskou společnost skrz podporu Trustu pro vzájemné porozumění. Toto ocenění bylo v minulosti uděleno zasloužilým ženám umělkyním. Mezi ostatní ženy umělkyně, které obdivuji, patří Adriana Šimotová, Adéla Matasová, Běla Kolářová, Eva Kmentová, Jaroslava Brychtová, Milena Dopitová, Dana Zámečníková, Věra Kmetlová.
Jsi žena podporovatelka, jsi však také malířka, tvá velká plátna jsou nezaměnitelná. Kde jsi všude vystavovala a kde by dnes tvá díla mohli milovníci umění spatřit?
Mé webové stránky jsou „catherinecabaniss.com“, kde jsou zveřejněny moje ukázky prací. Některé z pláten byly vystavovány v listopadu 2009 v Českém centru v New Yorku. Byla to pro mne velká čest zde vystavovat mé práce a velká zkušenost pracovat s českým štábem. Nikdy nezapomenu a s velkou radostí vždy budu vzpomínat na zkušenosti, které mi přinesly mé umělecké výstavy v Plzni, Bruntálu, Litomyšli, Trutnově, Muzeu Kampa a na Rumunské ambasádě.
Rozhovor s Helenou Krausovou
14. července 2010
V polovině června jsi se představila publiku v Senátu ČR v rámci koncertu Ženy tvoří hudbu. Jak jsi se vůbec dostala k opernímu zpěvu?
K hudbě mě přivedl tatínek, který je violistou orchestru Národního divadla a celá naše rodina má k muzice a k divadlu velmi blízko. Dá se říci, že jsem zpívala dřív, než jsem chodila a v divadle jsem více méně vyrůstala. Ve 4 letech jsem nastoupila do baletní přípravky Národního divadla a pár let na to do Kühnova dětského sboru, kde jsem strávila spoustu krásných let, absolvovala řadu zahraničních turné a koncertních vystoupení, ale především jsem díky účinkování v řadě dětských rolí okusila, jaký je to pocit stát na „prknech, která znamenají svět“ …
Šla jsi tedy na konzervatoř?
Šla jsem na gymnázium, i když rozhodování to nebylo zrovna snadné – rodiče nás vždy vedli ke vzdělání, takže se ve mně prala touha po studiu zpěvu na konzervatoři s cestou na „normální“ školu. Nakonec jsem se rozhodla pro gymnázium, nicméně vzhledem k tomu, že jsem ve sboru byla do svých 18 let, trávila jsem čas spíš na zkouškách, vystoupeních a zájezdech, než ve školní lavici. Neslo to s sebou samozřejmě dohánění učení do školy a zkoušek v každé volné chvíli, časně ráno i pozdě v noci, ale zjistila jsem, že stihnout se dá spousta věcí, jen to chce morálku a kázeň.
Říká se, že člověk po střední škole by měl vědět či alespoň tušit, čeho by chtěl v životě dosáhnout. Vrátila jsi se tedy zpět ke zpěvu?
Já jsem zpěv nikdy neopustila. Jen jsem prostě zvolila variantu, že se zpěvu budu věnovat vedle studia. Těžko říct, zda to bylo správné rozhodnutí, ale já jsem nikdy nebyla z těch, kdo by se dokázali prosadit a jak se říká jít si tvrdě za svým, ale především jsem tehdy měla chuť věnovat se i jiným věcem, chtěla jsem poznávat, učit se a divadlo a zpěv toho vždy byly nepostradatelnou součástí. Po gymnáziu jsem se rok věnovala germanistice a pak jsem se rozhodla pro studium na španělské univerzitě ESMA, která tehdy čerstvě v Praze otevřela studijní obor marketing a management.
Španělština a marketing je vynikající kombinace. Jak jsi toho využila v praxi?
Hned po promoci jsem nastoupila do Národního divadla v Praze jako pravá ruka generálního ředitele – tehdy jím byl Akad. arch. Daniel Dvořák a po dvou letech jsem zde zakládala mediální servis ND, který jsem coby tisková mluvčí následující 3 roky řídila. V divadle jsem jistě uplatnila nabyté vzdělání a jazykovou vybavenost, nicméně hlavním benefitem bylo to, že jsem zde opravdu více méně vyrostla, strávila zde díky svému tatínkovi spousty večerů a nádherných představení, znala jsem zákulisí i divadelní hantýrku, měla jsem představu o tom, kolik práce to obnáší, než se může zvednout opona a cítila jsem tak k umění a lidem, kteří za tím vším stojí, vždy velký respekt … to jsou věci, které vás žádná škola nenaučí …
Nabízí se otázka, zda tě spíše nelákalo stát na jevišti než pracovat jako zaměstnanec zajišťující chod divadla?
Samozřejmě … Toto je určitě jedno z mých citlivých míst. Neuměla jsem se prezentovat jako zpěvačka, měla jsem zábrany, strach, připadalo mi to moc troufalé. Jednoduše řečeno jsem neměla odvahu nebo možná dostatečné sebevědomí, využít toho, že jsem denně v divadle a snažit se o předzpívání, konzultaci či jakoukoli jinou příležitost. Nevím, zda by to něco změnilo, ale vnímám to jako svou velkou slabinu. Nikdy jsem ale nepolevila ve studiu zpěvu, věnovala jsem se především koncertní činnosti, hlavně v době letních divadelních prázdnin, vystupovala jsem s řadou komorních těles (např. smyčcový kvartet členů orchestru opery ND, Pražský žesťový soubor, dechový kvintet orchestru opery ND), poznala jsem spoustu skvělých umělců, dodnes jako sólistka spolupracuji se zahraničními pěveckými soubory (Hamburk, Santiago Chile), mým dlouholetým uměleckým partnerem a učitelem byl barytonista Peter Parsch, sólista Národního divadla v Mannheimu. Díky práci v divadle jsem navázala spolupráci s korepetitorem opery ND Bohumírem Váchalem, s nímž spolupracuji dodnes.
Nyní pracuješ v PR agentuře. Co ti tato životní zkušenost přinesla?
V agentuře ConPro jsem přes 3 roky, nastoupila jsem jako PR Manažer a následně jsem vedla sekci PR jako PR Director. Jednoduše řečeno pro mne ConPro představuje velkou školu života. Chtěla jsem si po divadle vyzkoušet privátní sféru, ale nikdy mne nelákal velký byznys, spíš mne zajímalo něco menšího, kam se dostanu skutečně ke všemu. A ConPro bylo to pravé. Firma mi velmi brzy přirostla k srdci, a to nejen díky majitelce a zakladatelce Evě Čejkové, které si nesmírně vážím a obdivuji ji jako velmi schopnou podnikatelku, ale především jako odvážnou mladou ženu a skvělého člověka. V ConPru jsem se toho hodně naučila, nejen na poli mediálním, ale především jsem měla možnosti „přičichnout“ k tomu, co to obnáší mít vlastní firmu, řídit lidi, jednat s klienty, obhájit před nimi své stanovisko, řešit finance, mít zodpovědnost. Často to znamená 12 i více hodin denně v práci, ale jak se říká „Co tě nezabije, to tě posílí“. A tak to skutečně je. A pro mne je to ještě o jednom velmi důležitém poznání – konečně jsem si uvědomila, že kdo chce pracovat, ten se neztratí. Vzdělání je nesmírně důležité a v kombinaci s pílí a selským rozumem máte pro strach uděláno. Prolomila jsem ten věčný strach z nejistoty, který se od začátku skrýval za uměleckou kariérou, který byl jazýčkem na vahách při rozhodování mezi zpěvem a „normální“ školou. Rozhodla jsem se jít, jak se říká, na volnou nohu, věnovat se zpěvu, bez kterého si svůj život nedokážu představit. Již nehledám výmluvy, ale pracuji na sobě a hledám příležitosti.
A co tvá milovaná opera. Chystáš nějaké další vystoupení?
V současné době mne čeká několik koncertů v rámci letního kulturního festivalu v severních Čechách, velmi se těším na srpnový koncert se skleněnou harmonikou, unikátním historickým hudebním nástrojem, který je dnes velkou raritou. Především ale připravuji prezentační CD, které za měsíc nahrávám, abych se mohla lépe představit a ucházet se o předzpívání.
Na co se v nejbližší době těšíš?
Jsem v tomto ohledu asi velmi přízemní, netoužím po dovolené u moře ani po cestování po světě, i když bych se samozřejmě nebránila. Máme v severních Čechách krásnou chalupu, roubenku, a vzhledem k tomu, že se tam během roku dostanu jen velmi zřídka, těším se alespoň na pár dní strávených zde, na procházky s mým pejskem, výlety do lesa, na práci na čerstvém vzduchu, prostě pár dní mimo civilizaci.